Co se nabídky bezlepkových potravin týče, patří Velká Británie k nejpokročilejším zemím světa. Sám jsem se o tom nejednou přesvědčil. Po několika návštěvách Anglie a jedné Irska jsem poprvé vyrazil na týdenní dovolenou také do Skotska. A to není výjimkou, spíše naopak.
Důležitou roli v tom, že je Británie pro celiaky skvělou destinací, hraje potravinový řetězec Marks & Spencer. Patří k těm nejrozšířenějším, a zatímco dovoz do Evropské unie včetně Česka bohužel výrazně osekal, na ostrovech nabídku bezlepkových potravin naopak rozšiřuje.
Přímo na letišti v Edinburghu jsem si tak v menší pobočce koupil kuřecí wrap s avokádem a mexickou směsí. V dalších dnech, na cesty autem či jako rychlý oběd nebo večeře, skvěle posloužil sendvič s kuřecím masem a slaninou. Některé pobočky M&S pak měly také sendviče s rajčaty a farmářským sýrem.
Tím samozřejmě nabídka známého britského řetězce nekončí. Nedaleko letiště jsem si zásoby na další dny udělal v jejich největším „foodhallu“, kde měli v regálech několik druhů pečiva včetně čerstvého chleba a také řadu variant sladkého pečiva – šneky s rozinkami, tyčinky z listového těsta s čokoládou, croissanty nebo sladké bulky s polevou. Kapitolou sama o sobě je pak široká nabídka hotovek nebo mražená pizza.
Bezlepkově i na venkově
První dny jsme ovšem netrávili v Edinburghu, zamířili jsme do přírody, na vyhlášenou Skotskou vysočinu. Strach, že v desetitisícovém městečku Fort William pod nejvyšší britskou horou Ben Nevis, kde jsme byli ubytováni první dva dny, si
v žádné restauraci nijak zvlášť nepochutnám, byl tentam hned první večer. To když jsem si v místním rychlém občerstvení dal velkou porci tradičního britského Fish and chips. Kuchyň měli hned za pokladnou a bylo tak vidět, že bezlepkovou variantu připravují poctivě odděleně od ostatních jídel, což bohužel občas nebývá pravidlem.
Jak jsem navíc zjistil díky aplikaci Find me gluten free (viz str. 17, pozn. red.), kterou na cesty velice doporučuji, ve Fort William je celá spousta dalších restaurací s bezlepkovou nabídkou. Skvěle hodnocená The Geographer, jejíž majitel je podle recenzí sám celiak, měla k mojí smůle přes odpoledne zavřeno. Volba tak padla na Ben Nevis Bar s krásným výhledem na jezero Loch Linhe. Jejich burger bohužel nebyl nic než maso v housce se salátem a nepříliš dobrým sýrem, poměrně velká nabídka jídel bez lepku ale sympatická nepochybně je.
Mírné zklamání přišlo u jezera Loch Ness, kde se nicméně omezená nabídka očekávat dala, protože tamní městečka jsou opravdu malá. Ve Fort Augustus jsem sice pár restaurací v aplikaci našel, většina ale měla od celiaků velmi slabé hodnocení.
A nejen od nich. Majitelé nejspíš využívají toho, že se do málo obydlené oblasti kvůli slavnému jezeru sjíždějí turisté, a tak je poměr kvality k velmi vysokým cenám špatný.
Ve městě Drumnadrochit, zhruba v polovině jezera, kde jsme strávili noc, jsem si ale dobře poradil v tamní pobočce řetězce Coop. Ten má v nabídce řadu bezlepkových potravin, sušenek či baleného pečiva. A dokonce i pita chleba. K němu jsem si přikoupil hotové kuřecí kousky a omáčku, a přestože se o žádné gastronomické umění opravdu nejednalo, tato rychlá večeře chutnala, a hlavně zasytila dobře.
Naopak velice příjemné překvapení čekalo na zámku Balmoral uprostřed hor a daleko od civilizace, kde někdejší britská královna Alžběta II. pravidelně trávila letní prázdniny a velice rád tam dnes jezdíi současný král. Občerstvení vedle královského sídla, jehož pozemky si návštěvníci mohou projít v rámci placené prohlídky, nabízí sendviče, bagety, a dokonce i bezlepkovou pizzu.
Já bohužel neochutnal, nepočítal jsem s tím a najedl se předem, navíc nás na dalším ubytování brzy čekala večeře. Pizza nicméně vypadala velice dobře.
Poslední, dvoudenní zastávkou ve skotských horách bylo naprosto odlehlé údolí Clova, ke kterému vede z hlavní silnice jediná, zhruba půlhodinová trasa. Není tam ani signál. Ovšem hotel Glen Clova, kde jsme byli ubytováni, je moderní a jeho personál profesionální. Bezlepková varianta snídaní nebyla žádný problém, takže mi kuchař například vejce Benedikt namísto klasické housky naservíroval na bezlepkový chléb.
Edinburgh
Poslední zastávkou pak bylo hlavní město Skotska, Edinburgh. Ten pro mě byl, co se jídla týče, srovnatelný s o dost větším
a modernějším Londýnem. V ulicích jsem narazil na několik restaurací, které právě z Anglie znám. Například oblíbená Pizza Express, kde vám v bezlepkové variantě připraví kteroukoliv pizzu z menu, ale také těstoviny.
Už dopředu jsem si vyhlédl čistě bezlepkovou pekárnu Sugar Daddy´s Bakery. Ta sice stálou nabídku nemá, podle Instagramu ovšem nabízí nejrůznější zákusky včetně donutů, které jsou pro celiaky stále hodně nedostatkovým zbožím. Kromě toho ale pečou také slané pečivo, například italskou focacciu. Na tu jsem štěstí neměl, podle prodavačky měly zásoby dorazit až odpoledne nebo druhý den, ovšem na skořicovém donutu a snickers dortíku jsem si pochutnal skvěle.
Velice milým překvapením pak byla restaurace Bertie’s, která je vyhlášená pro nejlepší Fish and chips v Edinburghu. Všechna smažená jídla nabízí i v bezlepkové variantě, a tak jsem skotskou dovolenou tímto tradičním britským jídlem nejen začal, ale také zakončil. Litoval jsem snad jen toho, že jsem si k obří porci objednal ještě i cibulové kroužky, které sice chutnaly výborně, ale celkově na mě pak smaženého bylo trochu moc.
Alespoň trochu ovšem pomohlo bezlepkové pivo z lokálního pivovaru Bellfield. Milovník piva sice nijak zvlášť nejsem, ale chutnalo dobře. Navíc nebylo v nabídce restaurace Bertie´s zdaleka jediné.
Celkově tak Skotsko splnilo to, co jsem s ohledem na předchozí cesty do Británie očekával. A místy mě velmi mile překvapilo.
Autor textu a fotografie : Štěpán Karlesz